Francouzský král Karel, charismatický to nekrasavec, klepe se svou maličkostí jménem armáda na brány Říma, prý věčného města. Nikdo jim neotevírá, nikdo je nevítá. Nikdo tady není! Co zde však zaručeně je, jest stupňující se tlak šarmu Lukréciina na Jeho veličenstvo, což nehraje a ani nemůže hrát do pořád stejných karet kardinála della Rovereho, velikého nepřítele rodu Borgia. Jeho misije za sesazením Rodrigo Borgii z pidestealu nedopadá. Jak se postupně dozvídáme, koupit Borgii se však také nenechá. A z toho vždycky čouhá zubatá.
Oni si vlastně Karel s Rodrigo Borgiou náramně rozumí, a to nejen ve věci panovnických břemen: Karel přehodnocuje svou obsesi vůči válce a krvi, a tak dále… Řím tak zůstává tvrdou rukou Francouze netknut a dělá si čáku na zradivší království Neapolské, „na které má Francie historické právo“. Papež je Karlovi nucen vypůjčit na tuto cestu nepříliš košer doprovod syna Cesareho, který s sebou ne náhodou táhne zabijáka Micheletta, kdy berou oba skoro okamžitě roha, mj. proto, že je potřeba zúčtovat se Sforzou. Útěk je proveden po Cesareovsku, tedy cestou krve a nože.
Jako vykoupení za přežití jako takové je papež nucen rozehrát hned trio ceremoniálních frašek, kdy tu korunuje Karla králem jak Francie tak Neapole (kde je mimochodem stejně morová epidemie), a tuhle zase mluví do duše z Říma uprchnuvším kardinálům. Mluví do duše a velkoryse přijímá výhody a majetky pro církev (?)… Kapitolou samou o sobě je pak zinscenovaný proces s bludy slibujícím Giovannim Sforzou, exmanželem Lukrécie, který se má veletrapně doznat k impotenci, nenaplnění sňatku a tedy legitimní anulaci sňatku. A protože nepopulární hrubián odmítá dokázat své chlapství na opulentní kurtizáně, nemá chechtající se konkláve co řešit.
Lukrécie rodí na svět „chlapce, jehož otcem díky bohu není právoplatný manžel“. Je jím podkoní. Lukrécie poměrně těžký porod přežívá.
Přežijí nám Borgiové do druhé sezóny? To si jistě brzy povíme.