Kdo by to byl řekl, že Rodrigo Borgia (papež) nebude mít z dosti násilné svatby Lukrécie do neblaze proslulých rukou Sforzy dvakrát čisté svědomí. Nutno podotknout, že velmi oprávněně – znásilňování Lukrécie se na panství pomalu stává pověstnou „klasikou“ a papež sám o tom není nikým informován.
Sforza si tedy poměrně považoval Lukréciino panenství, jenže tento určitý obdiv k čistotě vzal velmi rychle za své.
Cesare Borgia, „syn na špinavou práci“, se přes jinak nepříliš úspěšného asasína Micheletta dozvídá o della Rovereho neuváženém – leč z jeho pohledu nutném – krveprolitní přímo ve zpovědnici, doráží na místo činu a odkrývá tady nepřítelovy intriky. Dokonce se setkává s králem intrikářů – Nicolo Machiavellim, chránícím zájmy nikoliv nedůležitého města Florencie.
Rodrigo Borgia propadl moci, a tak logicky propadl i svatbám, které takovou moc upevňují leckdy mnohem lépe než sliby, cetky, meč nebo peníze. Což o to, potenciální manželky se zrovna nevyvedly – ale ta území, co reprezentují! Nakonec však první kolo spíše ztrácí, jeho lidé totiž prohrávají bláznivé pletichy v Miláně, a francouzskému marši (více než pravděpodobný della Rovereho spojenec, mnohými bitvy s Angličany zocelený, si na Řím doslova brousí tesáky) již stojí v cestě pouze výše zmíněná Florencie. Kam je – podobně jako do Neapole – mimořádně potřeba někoho správně oženit…
Závěr dílu se věnuje spíše malým osobním životním stezkám – zejména pak stezkám bláznivé maličkosti jménem láska. Cesare Borgia nemilosrdně likviduje manžela „femme fatale z lidu“, Ursuly Bonadeo, čímž zároveň znovudobyde čest své matky (byla nazvána děvkou) a zabíjí tak dvě tučné mouchy jednou ranou. Ursula je nyní jeho.
A aby toho nebylo málo, začíná se „jako typický Borgia“ chovat i výlupek vší početnosti – Lukrécie. Tak dlouho flirtuje s hezounkým podkoním Paolem, až podkoní svému pánovi (Sforzovi) dosti ledabyle připraví sedlo a skoro jej tím připraví o nohu. Že by konec znásilňování na ošklivém panství?