Jak bylo smluveno, tak se i stalo a Lukrécie s Guilií Farnese (papežova lepá milenka, po čas dílu minulého na rádoby náhodné návštěvě Neapole) prchají před „hnusákem Sforzou“ do Říma. Nepříliš bystrý podkoní Paolo zůstává a je (po zásluze) zmrskán bičem. Sforzovým.
Duo odpadlic cestou utrpí zdánlivě náhodné a malicherné setkání s francouzským maršem krále Karla – neptejte se nás, jak je toto geograficky možné, když pochodují od Florencie – a dostává se jim tak luxusní eskorty. Nutno říci, že ve stavu napolo zajateckém.
Je čím dál jasnější, že francouzským dělům a vůbec mnoha různorodým praktikám, pečlivě ozkoušeným v brutálních bitvách s Angličany, se nemůže Řím – notabene opuštěn „přáteli“ – rovnat ani přibližně. Což se v terénu ostatně ukazuje v plné nahotě a vzduchem poletuje maso, maso z vojáků a koní pouze římského původu. A papežský syn Juan, nyní též vojevůdce uvařený doslova z ničeho, opět ukazuje, že dovede na tom světě snad jenom souložit.
To jde vrcholně i Lukrécii, jenomže protože oplývá též mimořádně vyvinutou schopností pro politiku a pokoutné motání hlav, začíná vedle ní a Guilie Farnese král Karel jaksi zapomínat, proč je vlastně v Itálii. A della Rovere si zjevně říká, co komu udělal. Lukrécie prozatím upletla z hovna bič, tedy příměří, a může se dost dobře stát, že se z drandění Říma stane mírumilovný průchod městem, zatímco všechnu historickou slávu slízne Neapol na jihu. Konečně se nějaké z papežských dětí doopravdy staví na vlastní nohy.
Nic jiného Lukrécii koneckonců ani nezbývá, protože její otec, papež Rodrigo Borgia, se ne a ne z Věčného města spakovat. To kardinálové, měšťané a chudina jsou jiného názoru, a Řím tak mimo jiné připomíná potápějící se loď, opouštěnou krysami. Cesare Borgia se pokouší evakuovat Sancii (sestru Marthu).