Toulaví psi (2. sezóna, 4. díl)

Po ukázkové habaďůře s děly si jedna z krutých francouzských jednotek koriguje náladu v klášteře, kde se naneštěstí nachází mj. sestra Ursula, femme fatale Cesareho Borgii, zanechávajíc za sebou jen ruiny, znásilněné ženy a mrtvoly bez uší. Cesare slibuje gigantickou pomstu, čímž se životní stezka tohoto kardinála stává dokonce ještě bezbožnější.

Za vydatné pomoci zabijáka Micheletta (který se od první série snad neumyl) trénuje v asasíny úzkou skupinku vybraných římských pořízků, kteří nejdou pro vraždu daleko. Poměrně rychle vyslídí viníky smrti Ursuly (a mnoha dalších, pro Cesareho samozřejmě bezvýznamných sester), a závoreň se dozvídá mnoho zajímavého o francouzské politice a kanónech. Nutno dodat, aniž by se zmínil svému otci – papeži Rodrigo Borgiovi. Jenže jaký otec, takový syn…

Krom již tradičního nepořádku v milenkách vyvstává před papežem další problém, a sice efektivně se zorientovat v dynamicky se vyvíjející politické situaci poté, co se Francouzi stáhli. Ve vzduchu visí otevřený střet Francouzů s unií menších italských armád a kdejaký starý nepřítel se chce k Římu po jeho úspěchu, resp. podfuku znovu lísat. Řím se však chová spíše neutrálně. Papež nakonec dává požehnání apeninským armádám a dokonce i (nadále) umírajícímu francouzskému králi Karlovi, a hlavně se kouká doprava doleva, co by z nastálé situace potenciálně vyvařil. Protože však Karel není tak hloupý, nebo tak zoufalý, aby papeži slíbil v případě vítězství tučnou kořist ve prospěch církve, ostentativně na něj přivolává déšť.

Ten kupodivu nakonec přichází, stejně jako exploze ze sabotovaných kočárů s francouzským střelným prachem. V tom má spíše než Bůh všech svých deset prstů Cesare, který po smrti Ursuly stále vidí rudě. Vyzpovídat se ze svých hříchů otci, či sestře nicméně odmítá. A že se jednalo o hříchy velmi výhodného charakteru…

Rodrigo Borgia tedy bohatne, zatímco král Karel dál chřadne. Zdali se budou pověstné nůžky dále rozevírat, na to nám odpoví pátý díl druhé série. Není bez zajímavosti, že po čas otcovy nepřítomnosti panuje tradičně lehce zaskočenému konkláve Lukrécie, kdy ani trochu nemrhá nabytým časem a (spolu se svými kumpánkami – Guiliou Farnese a vlastní matkou) zvelebuje Řím.