Nesou se do Říma zprávy, že francouzský král Karel umírá. Pro papeže Alexandra Sixta to ale momentálně politicky nic neznamená. Tato smutná informace ustupuje zcela do stínu v okamžiku, kdy se do paláce dobelhá syn a vojevůdce papežských armád Juan s příběhem o trapné porážce u Forli. Respektive se SVOU verzí příběhu…
Co čert nechtěl, alternativní (a pravdivou) verzi zná druhý papežský syn, kardinál Cesare, a to tradičně s pomocí přátel (Machiavelli, Micheletto). Ten je také místy právem osočován, že věděl o celé armádě maršující do týla papežským vojskům, ale nic s tím neudělal – informátor holt „neměl motivaci běžet s informací dost rychle“. Papež Alexandr by tuze rád syna Juana ztrestal za lživost, jelikož jde ale fyzicky i duševně rychle k čertu a možná dokonce přijde o nohu, postrádal by jakýkoli útok na oslabeného syna smysl.
Pokračuje i taškařice okolo Lukréciiny svatby. Jakmile u matky Vanozzy zjišťuje, že panička jako ona může mít dva i více můžů, třeba i ve vlivné rodině Pallaviciniů z Janova, svoluje ke sňatku s nejstarším kupeckým synem Agostinem. Obdivuje a miluje však druhého syna – zlatovlasého malíře Rafaella. Tímto je patrně jen otázkou času, kdy si oba braři vjedou do vlasů podobně jako Cesare a Juan u Borgiů. Alespoň se tímto odkládá kupř. upálení kacíře Savonaroly, který Borgie zlobí už značně dlouho.
Po (možná nedotažené, uvidíme) vraždě papežova milého, zbožného, ale zaclánějícího ochutnávače může nyní naplno osnovat své plány i papežův tuhý konkurent, exkardinál della Rovere. Samozřejmě prostřednictvím svého učedníka, kterého si po celou sérii vzorně hněte k obrazu svému.
Že Juan lže otci jako když tiskne je nyní nade vše jasné v epizodce, kdy Cesare s Michelettem vracejí dílem naštvaně a dílem trapně syna Kateřiny Sforzové domů. Tedy toho syna, v jehož případě se Juan otci chvástal, že je dávno mrtvý…