Paolo (2. sezóna, 2. díl)

Papež Rodrigo Borgia – co se životních cílů týče –  neusíná na vavřínech. Obyčejný sex ve dvou ho již nebaví a čím dál paličatěji chce vrátit Římu jeho někdejší lesk, a to včetně likvidace holubů a zlidštění životní úrovně „plebs“, mnohdy nocujících právě v holubích výkalech. Kdyby ovšem tušil, jaká groteska se má v nejbližších dnech semlít na opačné straně paláce, asi by přednostně hasil pálivější věci. Věci typicky borgiovské.

Exkardinál Della Rovere se zotavuje po nedotažené otravě, na nohy však nemůže. Fyzické následky nicméně možná nejsou tím nejhorším a paranoidní stárnoucí muž nyní přijímá jídlo pouze ochutnané a otestované opicí. Nakonec si jej poslové smrti nakonec stejně najdou, Della Rovere se však ubrání, čímž si (opět) vydatně umaže ruce od krve. Časy se mění, štvanec se zoceluje, a neomluvitelné věci se rázem stávají vysvětlitelnými.

Paolo, otec Lukréciina syna, „lůza a bastard“, dělá hloupost z čiré lásky a pinoží se do Říma, kde se zpočátku rozkoukává mezi cynickými kurtizánami. Nakonec se dostává až k Lukrécii, a to dokonce za přispění nemalé části její rodiny – zejména (možná až nezdravým způsobem) fixovaného a milujícího bratra Cesareho. Velikou roli jistě sehrává i jeho „forbidden love“ k vysoko vdané paničce Martě, která se později stala dokonce jeptiškou (a my s ní ve druhém díle druhé sezóny při této příležitosti opět shledáme).

Kdo pro situaci pochopení rozhodně nemá, je čím dál nesympatičtější bratr Lukrécie Juan. Sice mu selhávají zvědové, vlastní morálka a vůbec všechno možné, nakonec ale Paola přece jen zabije. Mladík je bez větších řečí oběšen.

Abychom byli opravdu důslední, dodejme, že pomalu ale jistě umírá i Alfonso v Neapoli – kolébce moru. V mučírně vlastního otce a otce jeho otce…