Půvabný podvod (2. sezóna, 3. díl)

Řím je možná velký, každopádně však ne dost velký na to, aby se v něm utajil jeden pověšený podkoní. Zdrcená Lukrécie relativně věří v Paolovu sebevraždu, dokud neobjeví podvržený dopis na rozloučenou (seriál několikrát otevřeně ukázal, že Paolo neumí číst, psát, a možná ani počítat). Poměrně sofistikovaně je s celou záležitostí konečně seznámen i papež Rodrigo Borgia, a to díky Cesaremu. Stává se totiž v rodině Borgiů jakousi módou, že papež ví „malicherné“ novinky až jako poslední.

Jak už to v historických dramatech bývá, vrah je nepříjemně blízko, a tak se Juan ocitá na pranýři a na koberečku. Nakonec je otcem prozíravě vyslán „za trest“ do Španělska (odkud také Borgiové přitáhli), aby zde pojal za choť dceru (vnučku, sestřenici…) někoho politicky vlivného. Zdá se, že to snobskému frackovi Juanovi nakonec i relativně vyhovuje. Tedy snad vyjma faktu, že se bude muset trhnout od mnoha svých římských milenek. Lukrécie, která odmítá kojit syna, dokud nebude Paolovi umožněn křesťanský pohřeb, se s bratrem loučí po svém – pokusem o vraždu.

Asasín Micheletto vyráží do Neapole špehovat francouzského krále Karla, čímž rozjíždí novou a ještě důležitější dějovou linii. Hněv překvapivě se uzdravujícího „krále fešáka“ se totiž obrací zpátky na Řím, který má tou či onou cestou lehnout. To kvitují mimo jiné v první sezóně hrubě podvedení Sforzové, a Della Rovere, jenž se vrátil do Říma kout železo pomsty, dokud je žhavé (ten však v úspěch přímého Karla proti mazanosti Borgiů celkem pochopitelně nevěří).

A taky že ano – typicky borgiovské švindlířství nese opět své ovoce. Cesare nechává udělat repliky desítek francouzských děl (protože nemá čas a díky chlebu a hrám již ani peníze na skutečná). Král Karel mu nejenže skočí na špek, ale ještě se domnívá, kdovíjak moudře se nezachoval:-)

Vtipné je, že o Cesareho léčce až do úspěšného provedení neví ani samotný papež…