Rodrigo Borgia – Papež, který kašle na celibát

„Bůh nás potrestal za naše hříchy, neboť Juan si nezasloužil tak strašnou smrt,“ hořce oplakává v Římě v půli června roku 1497 vraždu svého nejmilejšího syna papež Alexandr VI.

Je hlavou klanu Borgiů a v tu chvíli možná ani netuší, že za krvavým zločinem stojí jeho další syn a bratr zavražděného Cesare.

Borgiové v době renesance představují jednu z nejmocnějších rodin Evropy. Protivníci jim závidí a zároveň se před nimi třesou strachy. Borgiovské praktiky, rozdělování úřadů ve prospěch příbuzných, sňatková politika nebo pošramocená morálka z nich činí terč pomluv. Ty pak v průběhu staletí nabobtnávají do obřích rozměrů. Co je ale na nich pravdy? Jak skutečně žily tři nejproslulejší postavy z rodu Borgiů?

Rodrigo Borgia

Kdy žil: 1431–1503
Postavení: od roku 1492 papež Alexandr VI.
Zvláštnost: víc než o morálku mu jde o vlastní moc

Šlechtický rod Borgiů pochází ze španělského Katalánska. Dobré bydlo v Římě mu jako první zajistí Alfonso Borgia (1378–1458). Když se v roce 1455 usazuje na papežském stolci jako Kalixtus III., přivádí s sebou do Itálie na 300 členů své vskutku rozvětvené rodiny. Z nich má zřejmě největší slabost pro svého tehdy 25letého synovce Rodriga. Ochotně mu dopomůže ke kardinálskému klobouku a otevře tak cestu do nejvyšších církevních kruhů.

Rodrigo Borgia jako kardinál navíc získává post papežova místokancléře, který si dokáže udržet i po strýcově smrti během úřadování následujících tří papežů. Už v té době se stává jedním z nejbohatších mužů Evropy. Až později však sám usedne na papežský trůn. (Historikové přitom připouštějí, že většinu voličů v roce 1492 Rodrigo podplatil.) Přestože se stává nejvyšším duchovním představitelem, na jeho značně uvolněný způsob života to má pramalý vliv.

Cizinci se milenky neodpouštějí

Chová se spíš jako renesanční kníže než jako kněz. Sám se také pokládá především za panovníka církevního státu v centrální Itálii a teprve potom až za křesťanského duchovního šéfa. Celých 20 let veřejně žije s Vanozzou de Cattanei (1442–1518), matkou svých dětí – Juana, Cesara, Lucrezie a Jofrého. Jako papeži nic Alexandrovi nebrání v tom mít milenky a protěžovat příbuzné. Tento nešvar ostatně v té době poznamenává pověst i jiných papežů a kardinálů. Borgiův „škraloup“ vězí především v jeho původu – v tom, že je v Itálii cizincem (Po Holanďanovi Hadriánovi VI., který vládl v letech 1522–1523, na papežský stolec usedne opět cizinec až v roce 1978 – Polák Jan Pavel II.).

Magnet na krásné ženy

Vanozza hraje v životě Rodriga Borgii ze všech žen nejvýznamnější roli. Někteří ji považují za Římanku, jiní za Mantovanku. Kromě jejího původu však otazníky visí i nad datem, kdy měla šarmu tehdy ještě kardinála Borgii poprvé propadnout. Historikové často uvádějí rok 1459, ale podle data narození společných potomků se zdá, že to bylo ještě o něco později. Nabízí se rok 1474, kdy se Rodrigo vrací z úspěšného politického jednání ve Španělsku, kam ho jako svého zástupce vyslal papeže Sixtus IV. Odolat Borgiovu kouzlu podle všeho nelze. „Je krásný muž s usměvavým obličejem a příjemným zevnějškem,“ píše o Rodrigovi Gaspare da Verona, jeden z jeho učitelů. „Hovoří vznešeně a k věci. Kdekoliv se objeví, jsou nádherné ženy u vytržení, neboť na ně působí jeho nepřekonatelná přitažlivost silněji než magnet na železo,“ líčí dál jeho šaramantní vystupování a tvrdí, že se o Rodrigovi říká, že stejně všechny krásky pošle pryč, aniž by se jich dotkl. Jestliže je jeho chování ale tak nevinné, proč mu tedy v roce 1460, kdy kardinál slaví teprve 29. narozeniny, musí tehdejší papež Pius II. poslat varovný dopis? Podnětem k jeho napsání se stává příhoda ze zahradní slavnosti v paláci jednoho bohatého Římana.

Zdvižený papežský prst

Rodrigo pitku pojímá jako pravý paša. Chce, aby dovnitř byly vpuštěny jen ženy a jejich mužští příbuzní zůstali za branami domu. „Nejprve se tam bezuzdně tančilo a nikdo se nevzpíral svodům k milování… Jenom stud nám brání vypovědět, co se tam všechno dělo,“ píše hříšníkovi dobře informovaný Pius. „Jsme na nejvyšší míru rozhořčeni, neboť takové chování je ostudou kněžského stavu i úřadu… Kdyby se snad mělo něco podobného opakovat, museli bychom všem ukázat, že se tak děje proti naší vůli a k naší velké lítosti,“ zdvihá prst papež. „Naše pokárání jistě způsobí ruměnec v tvé tváři… Jednej proto tak, abychom si mohli uchovat naše mínění o tobě. Nic k tomu nemůže přispět více, než když začneš vést spořádaný život,“ doufá duchovní otec. Ruměnec na Borgiově tváři ale rozhodně nevykouzlí.

Ožením vás se svou metresou!

Když se vrátíme zpět k jeho velké životní lásce, pikantní na celém vztahu je, že ačkoliv Vanozziným mužem č. 1 zůstává Rodrigo, ona sama je nejméně třikrát vdaná. Po smrti manžela Domenica d´Arignana ji Borgia v roce 1480 znovu shání nápadníka – Giorgia di Croceho z Milána. Když se po pěti letech stává Vanozza opět vdovou, čeká ji další manželství, tentokrát s Mantovanem Carlem Canalem. Nesluší se, aby byla sama. Všem legitimním mužům své metresy Borgia zajišťuje lukrativní místa u papežské kurie. Rádi pak přimhouří obě oči. Samozřejmě, nezapomíná ani na samotnou Vanozzu, která se může pyšnit výnosnými pozemky přímo na území Říma. Čtyři děti, které mu porodila, se pak stávají nejdůležitějšími figurami Borgiových politických plánů. Jejich cílem není nic menšího než vytvoření mocné dynastie, která pevně zakoření na území Itálie a její prsty z ní budou sahat po celém světě.

Rodina je svatá, ale…

Koncem 80. let 15. století se Borgia Vanozzy dostatečně nabažil a jeho vášeň k ní vyhasla. Přesto žena neztrácí na svém významném postavení. Rodina a blízcí jsou totiž pro Rodriga svatou záležitostí. To však neznamená, že by se dal papež na pokání. Milostné hrátky si dopřává s jinými milenkami, a tak ani není divu, že Vanozza zdaleka není jedinou matkou Borgiových dětí. Víme ještě nejméně o dalších dvou dcerách Girolamě a Isabele a synovi z dalších mileneckých vztahů.

Horší než dobytče

S postavením Rodriga Borgii jako papeže jen tak někdo neotřese. Ani fanatický dominikánský mnich Girolamo Savonarola (1452–1498), který mu v roce 1494 zkříží cestu a podrobí skličující kritice. Savonarola jako představený kláštera ve Florencii usiluje o reformy řádu a pouští se i do víru politiky. „Jsi horší než dobytče, jsi hrůznější než strašné příšery,“ hřímá a kárá Alexandra za to, že se veřejně hlásí ke svým nemanželským dětem. Alexandr ho velmi rychle umlčí. Nejdříve ho nechá exkomunikovat z církve a v roce 1498 pošle na mučidla. Savonarola nakonec umírá na šibenici, jeho tělo je ještě preventivně upáleno. Alexandr má tvrdou ruku a není radno si s ním zahrávat.

Další snahy o své sesazení, o které především usiluje Giuliano della Rovere (papežem Juliem II. v letech 1503–1513), odráží Borgia diplomatickým umem. Spojence často mění podle potřeby a postupně si upevňuje mocenské pozice na jednotlivých územích Apeninského poloostrova, který se v té době drobí na království, vévodství i republiky.

Padl do vlastní léčky?

Nad smrtí 73letého papeže visí několik otazníků. Po oslavě výročí svého zvolení do čela katolické církve se ráno začíná dávit. Odpoledne se přidává vysoká horečka. Objevují se potíže s dýcháním a Alexandr VI. upadá do bezvědomí. Umírá ve večerních hodinách 18. srpna 1503. Příčinou smrti je zřejmě malárie, ale protivníci Borgiů okamžitě přetřásají jeho rychlý a nepřirozený skon. Podle nich se při slavnostní večeři Alexandr a jeho syn Cesare snažili otrávit někoho jiného, ale záměnou vína s jedem sami padli do vlastní léčky (Cesare se z náhlých zdravotních potíží, snad otravy, na rozdíl od otce vyléčí). „Papež se otrávil a jeho duši si vzal sám ďábel!“ šušká se v Římě o travičské aféře obřích rozměrů. Vždyť tomu odpovídá i vzhled papežské mrtvoly – Borgiovo tělo je šíleně napuchlé, zčernalé a vytékají z něj páchnoucí tekutiny. V Římě ovšem panují příšerná srpnová vedra…

Autorka článku: Jarmila Mevald Vodičková
Zdroj: HISTORY REVUE 3/2009, rf-hobby.cz

Tento článek byl publikován v časopise HISTORY REVUE 3/2009 pod názvem „3 Borgiové: Svedla Lucrezia i vlastního otce?„, více informací o tomto časopisu